Fascinuje mě, když muž opustí ženu a své děti s prohlášením, že není rodinný typ. Tím se podle mého názoru nemusíme rodit, můžeme se jím stát. Je to každodenní činnost, takže příležitosti k učení, praxi a vlití do vlastních žil jsou. Jednou založíme rodinu, a tak sledujeme, co nám tento nový, silný proud přináší do života. Učíme se nejen to, jak to zvládat, ale hlavně se učíme o sobě samých. Vidíme a cítíme, jaké reakce se nám derou na povrch, jaké emoce v nás budí děti skrze jejich potřeby.

Znovu a znovu slyším dávno zapomenuté hlasy z minulosti, které mě káraly a tvarovaly v mém dětství. Najednou jsou tady, doslova “poruce” – vřou a řvou v těle, nahrané v archívu někde v hlavě, v paměťových buňkách a s nachystanými synapsemi, nadrženými na déjà vu. Mít rodinu je mimo jiné jedna veliká inventura sebe sama. A proto mi přijde, že “nebýt rodinný typ” je zčásti o tom, že jsme líní tuto nekonečnou inventuru v sobě dělat. Pokud ji totiž poctivě dělám, zvyšuju kvalitu svého života. Dost těžko pak budu vzpomínat na “zlaté dobré časy” a tvrdit, že za mlada bylo líp. Naopak, s časem je mi čím dál lépe. Díky partnerce, díky dětem, díky sobě.

Dále mi přijde, že opustit svou rodinu kvůli pocitu nedostatku svobody svědčí spíše o nedostatku odpovědnosti, kreativity a nadhledu. Nedostatek odpovědnosti vede k dojmu, že manželský slib byl nezávazný a děti to taky zvládnou. Až budou velké, tak to pochopí, no ne? Ano, ale po svém, samozřejmě.

Nedostatek nadhledu vede k tomu, že se utápíme v naší pidirealitě. Máme dojem, že pokud z toho šílenství plné rodinných a manželských povinností nevypadneme, pokazíme si celý život. Hloupé je, že do toho “našeho celého života” při takové úvaze už nepočítáme naši manželku a naše děti. Tedy lidi, které jsme vlastními kroky do něj už jednou zahrnuli. Nedostatek kreativity vídím v tom, že nenacházíme (protože ani doopravdy nehledáme) způsoby, jak se svou partnerkou a dětmi růst, jak se s nimi vyvíjet a zvyšovat kvalitu svého života. Chybí nám čas na naše staré koníčky a kamarády a máme víc chutí se v životě vracet, než-li jít dopředu. Přijde nám jednodušší vracet se do starých časů, namísto snahy přinášet to dobré do časů nových.

Samozřejmě se stává, že mezi partnery dříve či později vykrystalizují nepohodlné rozdíly. Pokud z nich vyrobíme ostré třísky ve vztahu, je otázka, jestli jen zarostou a ti dva spolu najdou způsob, jak to spolu přežít s vědomím, že tam ty třísky jsou, doufaje, že nezačnou zahnívat. Anebo jak je vyjmout či nevytvářet či dokonce rozdíly zahrnout do osobního a rodinného štěstí.