Letos se nápadně častěji dozvídám o mužích, kteří opustili své ženy anebo dokonce své vlastní rodiny. Vím, 50 % manželství krachuje, už mnoho let a snad jsme si na to ještě nezvykli. Lidé se vyvíjejí a může se snadno stát, že se jejich cesty přirozeně rozejdou. Ale některé důvody k rozchodu mě přece jen překvapují a nutí k zamyšlení. To následující zamyšlení se týká jen některých scénářů. Prosím, berte je jen jako první rozťuk koulí v billiardu. Pokud se chytnete, zkuste si tuto partičku dohrát sdílením s vaší partnerkou či partnerem. Mým cílem není moralizovat, ale přispět k nacházení příčin a řešení.

Jeden ze scénářů před rozchodem je ten, kdy si jeden z partnerů uvědomí, že není šťastný, protože se řídí koncepty, které mu do hlavy vštípili jiní formou výchovy a informační masaží. A tak se rozhodne hledat ryzejší verzi sebe sama. Nastoupí na některou z bezpočtu cest osobního rozvoje a do zajetých kolejí vztahu začne přinášet věci, které se druhému zdají nenormální, ba přímo ohrožující, protože si své koncepty chce udržet. Častěji to jsou ženy, které se rozhodnout se svým životem něco dělat a muži buď časem naskočí nebo vyskočí úplně. Nedají to, protože pustit se svých rozumových konceptů je pro ně děsivé a chtějí se jich držet za každou cenu. Proto – velmi správně – vyhodnotí nové zájmy jejich partnerky jako ohrožující. Ohrožují jejich vidění světa, jejich mapu, podle které se řídí. Pokud je nové směřování jejich partnerky na ně příliš ezoterické, neuzemněné, možná, že by právě oni mohli pro svou ženu být důležitou kotvou. V první řadě to ale vyžaduje vnitřní sílu, otevřenost a odhodlání riskovat, že se můj život možná od základu změní, když se nechám inspirovat a budu si věřit, že neztratím sám sebe. Zpočátku je klíčové věnovat novému proudu pozornost, trpělivost, sledovat ho a zkoumat, co je v ohrožení – jsou to hodnoty, které mi skvěle slouží nebo hodnoty, které mi ve skutečnosti nic moc kvalitního nepřináší? Je za tím “co si o mě lidé/kamarádi/rodiče pomyslí?” a strach ze ztráty jejich přízně, ze ztráty tradice, sebeurčení? Nespokojte se s první rychlou odpovědí a hledejte další. Dovolte si sebereflexi. Dovolte si sledovat, jaké emoce ve vás rostou. Zapamatujte si to nebo ještě lépe zapište a vracejte se k tomu. A dejte si navzájem čas. Nikoliv čas pro odkládání, ale čas pro pochopení a případnou intergraci nových věcí.

Partnerka je naším prvním zrcadlem, ve kterém vidíme, co nám na nás samotných nelíbí. Když nám řekne něco, co se nás dotkne, tak se nás to opravdu týká. A když nám řekne něco dramatického či patetického, je to příležitost nejen prozkoumat, co to s námi dělá, ale také to ustát. Neotočit své kroky jinam, ale zůstat a ustát to, jako když skála ustojí rozbouřenou vodu moře.

Příklad z mého života: Jednou mi kamarádka po naší hádce napsala e-mail, ze které mi bylo špatně. Byl jsem na ni naštvaný, že co bylo dřív na mě skvělé, bylo najednou špatné apod. Asi si umíte představit, co jsem měl chuť odepsat… Dal jsem si ale čas. Jak jsem o tom přemýšlel z různých stran, uvědomil jsem si o sobě věci, které v tom e-mailu nebyly vidět. Ozvala se ve mě stará zranění a představy o tom, jak by měl svět fungovat. Když jsem si ten e-mail přečetl po několika dnech kvašení znovu, už se mě dotýkal méně, emoce slábly. Dal jsem tomu týdny. Výsledkem bylo, že jsem v sobě objevil jeden nesmyslný zákon, zrušil jsem ho a žiju zase o něco kvalitnější život. Z e-mailu mi přestalo být špatně a dokonce jsem přestal chápat, proč byly mé první reakce tak silné. S kamarádkou jsme zůstali přáteli a chováme jeden druhého v úctě. Nastavila mi tedy zrcadlo a mně se vůbec nelíbilo, co v něm vidím. Zapracoval jsem na sobě – ne na tom zrcadle! – a po čase jsem v tom zrcadle už nic hrozného neviděl.

Můžete namítnout, že to byla “jen” kamarádka, ale zrcadlo je zrcadlo. Podstatné je to, co v něm vidíte. Ale ano, není jedno, kdo nám jej nastaví, naše vzájemná konstelace hraje svou roli. Pokud je to od partnerky nepříjemnější než od přátel či původní rodiny, o to víc stojí za to se tím zabývat. Neutíkat.